THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hned úvodem musím přiznat, že pro mne bylo docela oříškem vyplodit něco smysluplného o aktuální nahrávce ULVER. Co na tom, že se toto norské seskupení dlouhá léta řadilo mezi mé nejoblíbenější interprety. Důvodem mého vyčkávání byla snaha o co nejobjektivnější ohodnocení kvality novinky „Wars Of The Roses“. A ta není bohužel příliš valná.
Ano, už je to tak. Druhdy nedotknutelné seskupení okolo hlavního vlka Garma natočilo svou nejslabší desku. Zatímco dříve jsme se mohli takřka vždy spolehnout na – když už nic jiného – určitý moment překvapení, na „Wars Of The Roses“ tento prvek zcela absentuje. Pakliže bychom si představili něco jako typické ULVER poslední dekády, novinka splňuje tuto imaginaci beze zbytku.
Ano, novinka je méně pompézní než „Blood Inside“ a temperamentnější než poklidný „Shadows Of The Sun“; nejvíce se svým vyzněním snad blíží úspěšnému „Perdition City“, ale obecně se dá říci, že si bere od každého alba něco, samozřejmě nepočítáme-li v to blackmetalové počátky kapely. A to už je samo o sobě varováním, těžko na nahrávce hledat něco nového.
Co je největším problémem, na desce zcela chybí jakékoliv strhující momenty, aspoň jeden jediný, aspoň krátkou pasáž bych si přál. Bohužel… Zatímco dříve stačil posluchačům ke štěstí a místy až nekritickému adorování kapely pouhý odklon od metalu (přestože ti z experimentálního hudebního spektra mohli celou záležitost vidět jinak), v současné hudební přesycenosti už musí i původně metalová kapela snažící se o vyšší umění něco nabídnout. A to se na „Wars Of The Roses“ bohužel nepodařilo, přičemž tomu nepomůže ani několik výrazných osobností na desce hostujících (mj. Attila Csihar či Stephen Thrower z COIL).
Věřím tomu, že kdyby nahrávka vyšla v období „Perdition City“, byla by většina posluchačů (nejspíše včetně mě) nadšena hudební otevřeností a pokrokem, který ULVER udělali. Viděno zpětně – s „Wars Of The Roses“ zamrzli na místě.
Zklamání. Nejslabší, nic nepřinášející nahrávka ULVER.
5,5 / 10
Kristoffer Rygg
- vokály, programování
Tore Ylwizaker
- klávesy, programování
Jørn H. Sværen
- různé
Daniel O'Sullivan
- kytara, basa, klávesy
+hosté
1. February MMX
2. Norwegian Gothic
3. Providence
4. September IV
5. England
6. Island
7. Stone Angels
The Assassination Of Julius Caesar (2017)
ATGCLVLSSCAP (2016)
Terrestrials (2014)
Messe I.X-VI.X (2013)
Childhood's End (2012)
Roadburn (EP) (2012)
The Norwegian National Opera (DVD) (2011)
Wars Of The Roses (2011)
Shadows of the Sun (2007)
Blood Inside (2005)
Svidd Neger (2003)
A Quick Fix of Melancholy (EP) (2003)
1993-2003: 1st Decade in the Machines (kompilace) (2003)
Lyckantropen Themes (2002)
Teachings in Silence (kompilace) (2002)
Silencing the Singing (EP) (2001)
Silence Teaches You How to Sing (EP) (2001)
Perdition City (2000)
Metamorphosis (EP) (1999)
Themes from William Blake's The Marriage of Heaven and Hell (1998)
Nattens Madrigal - Aatte Hymne til Ulven i Manden (1997)
Kveldssanger (1996)
Bergtatt - Et Eeventyr i 5 Capitler (1995)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Kscope
Stopáž: 45:24
Produkce: Ulver, John Fryer
Pre mňa dosť schizofrenická nahrávka, na jednej strane ponúkajúca solídnu porciu emócií, na strane druhej strácajúca sa v rozpadajúcich sa motívoch, ktoré nikam nevedú. Je ťažké koncetrovať svoj verdikt do jasného bodového spektra, ale celkovo sa stotožňujem s hlavnou recenziou v konštatovaní, že sa jedná o najslabšiu dosku ULVER.
Veľká škoda, že sa ULVER nespustili naplno po retro osemdesiatkovej šmykľavke, akú naznačila nielen predčasne vypustená "February MMX", ale aj niekoľko skladieb, ktoré sa počas čakania dostali na verejnosť a nakoniec na albume nie sú. Pripomienky kariérových vrcholov typu "Perdition City" či dokonca "Svidd Neger" sú fajn, no občas pri nich vznikne pocit, že kapela na túto tému pred rokmi povedala všetko.
"Wars Of The Roses" je nádherný popový album, ktorému len chýba o čosi jasnejší a konkrétnejší charakter. Príliš často sa uchyľuje k zasnenému pohodliu tam, kde by mal mať hlavu vztýčenú s oveľa väčším sebavedomím a hrdosťou.
Pomôže, ak ste si ho pozreli naživo na koncerte. Pre tých väčších fanúšikov kapely by mal byť dôstojným "ďalším" albumom. Daniel O'Sullivan je skvelým prírastkom. Budem možno málo snobský, no v priamych a bezprostredne popových ULVER sa mi páči oveľa viac než v iných, "intelektuálnejších" projektoch.
Proti hlasom, že by sa Rygg mal zamyslieť na svojim opočúvaným vokálnym prejavom, musím ale protestovať. Prečo by to robil? Koľkých iných, oveľa horších spevákov by vás s takouto požiadavkou ani len nenapadlo otravovať?
Zatiaľčo prvá polovica "Wars Of The Roses" prináša jedny z najlepších "rockových" kusov, pod ktoré sa ULVER v ostatnej dekáde podpísali (čo potvrdil aj koncert k novej doske), záverečná "Stone Angels" poskytuje len minimum dôvodov na opakovaný posluch (čo šnúra k aktuálnemu albumu potvrdila tiež).
"Wars Of The Roses" teda de facto nie je oveľa viac než solídne EP-čko, tie ULVER konieckoncov vždy vedeli. Podpis s Kscope môže znamenať malý krok z výslnia späť, na druhej strane Daniel O'Sullivan z nedocenených GUAPO a ÆTHENOR je vítanou posilou a prísľubom.
Zosumarizované a sčítané: ULVER majú stále čo povedať a i keď sa "Wars Of The Roses" nestane kultovou klasikou, v kontexte albumovej tvorby ULVER obstojí bez problémov.
Z ULVER je cítiť, že to, čo robia, robia nasilu. S koncertovaním začali, pretože ich k tomu dotlačila nepriaznivá ekonomická situácia a nechuť vrátiť sa späť do zamestnania alebo (nedajbože) do školy. A rovnako aj štúdiová práca je z môjho pohľadu viac kalkulom, štylizovaním sa do polohy, v ktorej chcú kapelu vidieť bežní fanúšikovia, ako prenasledovaním vlastných tvorivých vízií. Kiež by sme sa radšej dočkali sľubovaného retro albumu alebo kolaborácie so SUNN O))). A konečne už aj výraznejšej vokálnej zmeny.
(Číselné hodnotenie si odpustím.)
-bez slovního hodnocení-
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.